Probudit se ráno a cítit, že tvoje tělo je zase tvůj spojenec - ne nepřítel, se kterým válčíš.

Podívat se do zrcadla a vidět v očích tu jiskru, kterou si pamatuješ z dob, kdy tě život vzrušoval.

Mít odvahu říct nahlas, co chceš – a jít si za tím bez pocitu viny.

Cítit se šťavnatá, živá, přitažlivá – ne jako žena, kterou už nic nového nečeká.

Vyjít z kuchyně a začít tvořit ten život, o kterém jsi vždycky snila – ne jen přihlížet, jak ho žijí ostatní.

Konečně si dopřát to, co sis v mládí nemohla dovolit.

Cítit ve vztahu zase jiskru a vášeň – ne povinnost, nudu a stereotyp.

Konečně žít po svém – ne podle očekávání rodiny, partnera, dětí, společnosti.

Důvěřovat svému tělu, že se dokáže uzdravit, omládnout a bude mít dostatek energie na to, co chceš.

Shodit tu zatracenou pneumatiku kolem pasu.

„Na to už jsi stará. Na to už je pozdě."

„K tvému věku se tohle nehodí. Sexy? Odvážná? Zbláznila ses?"

„Už je pozdě cokoliv měnit. Měla jsi začít před deseti lety."

„Co tomu řeknou lidi? Děti? Manžel? Máma? Budeš za blázna."

„A co když to zkusíš a zase selžeš? Další zklamání už neuneseš."

„Možná je tohle prostě tvůj strop. Možná ti víc nebylo dáno."

„Už tě ledacos bolí. Tělo ti jasně říká, že máš zpomalit, ne blbnout."

„Zdraví bude už jen horší. Zvykej si, tak to prostě je."

„Nemůžeš myslet na sebe. To je sobecké. Jsi tady pro ostatní."

„Investovat do sebe takové peníze? V tvém věku? To je přece nesmysl."